Hana Filipová, E15 − 27. března 2020 − Byznysmen Michal Zahradníček vydělal kdysi miliony korun prodejem dvou technologických společností. Část peněz investoval do biotechnologií a teď tvrdí, že jedna z jím zainvestovaných společností má lék, který pomůže v boji proti novému typu koronaviru. „Jsme schopni vyrábět řádově miliardy buněk bez významnějších investic. A jedna miliarda buněk může sloužit pro zhruba dvacet pacientů,“ popisuje.
Zhruba před týdnem jste nabídli ministerstvu zdravotnictví a ústřednímu krizovém štábu možnost využít léčebný preparát z vašich laboratoří, který je údajně schopný léčit lidi zasažené nemocí způsobenou koronavirem. Máte od úředníků nějakou reakci?
Nabídli jsme použít neregistrované léčivo pro pacienty, kteří jsou v ohrožení života. Náš preparát je postaven na pětiletém výzkumu vědců z ICRC Fakultní nemocnice sv. Anny a našich laboratoří – Národního centra tkání a buněk, který shodou náhod skončil v prosinci 2019. Poslali jsme také farmaceutickou dokumentaci na Státní ústav pro kontrolu léčiv, aby s námi zahájil řízení o povolení k výrobě, a budeme čekat na reakci.
Tedy reakci nemáte? Že by ministerstvo či samy nemocnice řekly, že to vyzkoušejí?
Nemocnice nemohly reagovat, protože jsme je napřímo s dodáním nemohli oslovit, musíme počkat na reakci regulátora. Takže velké nemocnice od nás obdržely alespoň informaci o léku. Ministerstvo zdravotnictví reagovalo s tím, že to vedou v patrnosti, že zůstaneme v kontaktu a budeme v nadcházejících dnech komunikovat. Tak si to alespoň vykládám. Tedy vědí o tom a předpokládám, že nás vyzvou k nějakému jednání, aby se dozvěděli víc.
Je možné lék aplikovat bez toho, že byste měli povolení SÚKL, jako neregistrované, experimentální léčivo?
SÚKL pod tím vždy musí být podepsaný, ale je otázka, v jaké fázi. V této fázi se bude jednat o neregistrované léčivo podle zákona o léčivech, což je shodná legislativa platná pro celou Evropskou unii. Úplně stejně se musí chovat produkt firmy Gilead, což je v EU také neregistrované léčivo, popřípadě jiní výrobci. Regulatorní rámec je pro všechny stejný. Jen s tím rozdílem, že my jsme navíc požádali o povolení k výrobě a regulátor má naši farmaceutickou dokumentaci. Na základě toho může vydat povolení k výrobě.
Jaký by měl být následný krok?
Následně, aby mohlo dojít k aplikaci, musí ministerstvo rozhodnout podle zákona o léčivech na základě paragrafu 8, tedy použití neregistrovaného léčiva. Paragraf 8 ovšem neříká nic jiného, než že není-li v dané zemi EU k dispozici registrované léčivo, jsou lékař či nemocnice oprávněni použít neregistrované léčivo. A žádné léčivo na ARDS způsobené COVID-19 registrované není, tedy podmínka je splněna. Takže věříme, že v zájmu záchrany těch pacientů to půjde.
Máte časovou představu, kdy by teoreticky mohlo dojít k administrativnímu procesu schválení a léčivo mohlo být teoreticky aplikováno?
Při dobré vůli v řádu dnů. Samozřejmě že SÚKL má nějaké správní lhůty, ale v současné situaci můžeme očekávat s vysokou pravděpodobností aktivitu na všech stranách. Jsem optimista.
Vaše léčivo je cíleno na pacienty, kteří už jsou v kritickém stavu, často na ventilaci s poškozenými plícemi, nikoliv na ochranu před koronavirem jako takovým, že?
Ano. Náš buněčný lék nazvaný Remescor na bázi takzvaných mezenchymálních stromálních buněk (nejde o kmenové buňky – pozn. aut.) necílí přímo proti viru COVID-19 jako většina antivirotik. Ale pomocí něj je možné uklidnit takzvanou cytokinovou bouři – autoimunitní reakci – organismu a následně preparát posílí imunitu.
U těžkých případů totiž dochází k extrémní autoimunitní reakci, která je výsledkem nepřiměřené imunitní odpovědi vedoucí k zánětu. Dochází k poškození plicních alveol, hromadění tekutiny v plicích a k prodloužení difuzní dráhy kyslíku, kterou v tomto případě vyvolal COVID-19. Po využití léku ovšem dojde k reakci, kdy je organismus schopen se s virem vyrovnat a vypořádat sám.
Pro kolik pacientů máte teoretickou zásobu léčiva?
Pro desítky pacientů. Zbytek či další dávky jsme schopni vyrobit zhruba v horizontu tří až šesti týdnů. Buňky jsou živý materiál, musíme je kultivovat, jejich růst se nedá urychlit.
Doba těch tří až šesti týdnů znamená kolik léčiva v týdenních dávkách například?
Z laboratoří mohou vyjít miliardy buněk. Každý pacient podle stavu a váhy potřebuje jiné množství buněk, takže se matematicky nedá určit počet aplikací. Ale jsme schopni vyrábět řádově miliardy buněk bez významnějších investic. A jedna miliarda buněk může sloužit pro zhruba dvacet pacientů.
Už se někde po světě podobné léčivo na bázi buněk, které by pomáhalo léčit pacienty nakažené koronavirem, vyzkoušelo?
Podobná léčiva se používají v Číně, Austrálii a v USA, také jako neregistrovaná léčiva.
Jak dlouho Národní centrum tkání a buněk na projektu pracovalo?
Tři roky trvaly přípravy na projekt, budování laboratoře, povolení a tak dále a od roku 2015 probíhal výzkum. My ho primárně nemáme zaměřen na COVID-19, týkal se autoimunitních onemocnění, ale výsledkem je, že se preparát hodí i na toto onemocnění.
Kolik bylo do projektu od jeho počátku zainvestováno?
Laboratoře stály 450 milionů, ale v nich se zkoumají i jiné věci. Výzkum léku stál v širším pojetí 150 milionů, přičemž 15 milionů bylo hrazeno z grantu. Zbytek platíme my jako privátní investoři.
Dá se říct, kolik stojí jedna miliarda buněk nebo jedna dávka?
To se takto snadno říct nedá. Jak jsem zmínil, nevíme, jaká dávka bude potřeba pro jakého pacienta, u každého to bude jiné. Také těžko říct, co vše chceme rozpočítávat do nákladů, laboratoře, jejich celý pětiletý provoz, náklady na výrobu, které budou spojené s každým dalším pacientem, mají také nějakou cenu s tím, že ve větším objemu budou klesat a podobně. Ale snadno se to vypočítat nedá.
My jsme každopádně nabídli státu a ministerstvu zdravotnictví možnost, že u prvních desítek pacientů to zaplatíme my, že to bude náš dar zhruba do výše 100 milionů korun.
Říkáte, že patnáct milionů jste dostali z grantů, zároveň má ve vašich laboratořích pod Národním centrem tkání a buněk samotné ministerstvo zdravotnictví minoritní podíl. Jak ta spolupráce vypadá, máte tedy například výhody v rychlejším schválení léků a podobně?
Jestli se ptáte na to, zda ministerstvo něco zaplatilo, tak nezaplatilo nic. Ze stanov ani nemá takovou povinnost. Vše platí majoritní akcionář, takže ministerstvo nestál vývoj léku ani korunu.
Spolupráce funguje normálně: my informujeme, co se děje, reportujeme, stejně jako jinému minoritáři jiné společnosti. Teď jsme je informovali, že máme lék na COVID.
To asi není úplně obvyklé, aby ministerstvo bylo podílníkem v podobných projektech?
Není to nestandardní projekt v rozvinutých zemích u takto klíčových výzkumů s potenciálně obrovským dopadem na zdraví obyvatelstva. Ministerstvo chtělo mít přehled, co se děje v oblasti inovativního vývoje léčiv, nechtělo být do budoucna závislé na importu léčiv z ciziny. Deset let se tímto aspektem nikdo nezabýval, dnes se ukazuje jako extrémně důležitý. Až teď EU zjistila, že 90 procent léků a látek se dováží z Číny. Usilujeme o potravinovou soběstačnost, ale na soběstačnost lékovou se zapomnělo. Ostatně právě soběstačnost u inovativních léků na bázi buněk byl hlavním důvodem, proč stát historicky ten podíl chtěl.
To bylo za jakého ministra?
Už si to úplně nepamatuji, myslím, že to bylo někdy kolem roku 2009. Často se tam mění.
Předpokládejme, že se lék schválí, bude účinný. Jaký nastupuje byznys model? Jsou i varianty exportu?
Neznám veškerou legislativu týkající se exportu léčiv. Ale jsem přesvědčen, že akcionáři včetně ministerstva budou mít primárně zájem o české pacienty. Možná někdy v budoucnu by pak mohlo dojít k exportu, ale zatím si to neumím představit.
Když se zamyslíte, není ani důvod exportovat. Je to nákladnější. Je třeba si uvědomit, že při exportu jen rostou náklady. Čistě z logického, pragmatického a obchodního hlediska – proč by to někdo dělal?
Spíš mě zajímalo, jak vychází to přetavení výzkumu do byznysu finančně?
Když se podaří vyvinout bezpečný a účinný lék a být první, tak je valuace v řádu miliard. Ale ještě chci podotknout, že se nyní u COVID pořád bavíme o neregistrovaném léčivu. To nelze exportovat, pokud nedostaneme výjimku cizího státu. Neregistrované léčivo se musí stát registrovaným, aby se mohlo exportovat.
Ale Gilead a jeho remdesvir dostaly výjimku, ne?
Je to bizarní situace. Poslali jednu dávku, zároveň asi o tom léku moc nevíme. Nemá tu ani žádné povolení a není určen na COVID-19. Nevím, na základě jaké legislativy to může někdo dovézt a tady aplikovat.
Ale o tom vašem léku také zatím nic nevíme, není to ověřeno, ne?
Ale víme, dodali jsme na SÚKL celou farmaceutickou dokumentaci, což je soubor čítající mnoho stran.
Tohle ale není vaše jediná investice v rámci skupiny PrimeCell a v biotechnologiích. Máte ještě něco, co by mohlo při boji proti koronaviru být úspěšné?
Doslova jsme vyhrabali v laboratořích ještě jednu věc, o níž jsme si ani nemysleli, že by mohla mít praktické využití. Týká se nanotkaniny a dnes populárních roušek. V předešlém vývoji, který nebyl úplně komerčně úspěšný, jsme se zabývali polymery, ze kterých jsme byli schopni vytvářet nanotkaninu. Ta má extrémně výborné účinky v zachycování virů. Opět jsme to nezkoumali pro tyto účely. Ale vedlejší efekt zkoumání byl, že tu naši tkaninu viry nemají rády, protože se přes ni nedostanou. Navíc je to recyklovatelné, takže když bude rouška obsahovat tento materiál, dá se znovu využívat.
Budete to nabízet tedy dál k využití státu?
Jednáme s několika firmami, že bychom jim byli schopni dát aspoň část know-how na to, jak materiál vyrobit. My stále máme velký nanospider, který je schopen chrlit asi 100 metrů čtverečních nanotkaniny za hodinu.
A další výzkumné platformy?
Celkem máme tři. V té, v níž vzniklo léčivo pomocné při léčbě COVID-19, máme blízko k podání klinického hodnocení na onemocnění, které vzniká při transplantaci ať už krvetvorby, či orgánů. Například když příjemce odmítne tkáň dárce, může dojít ke stavu neslučitelnému se životem a na to míří náš lék. Další lék máme na revmatoidní artritidu. Náš dokončený výzkum se týká prostě všech indikací, u kterých dochází k autoimunitní reakci.
Kolik lidí vlastně laboratoře zaměstnávají?
Máme asi stovku zaměstnanců na plný úvazek a 800 na částečný. Tím, že u nás je standardní stav práce v rouškách a ve „skafandrech“, nic nám v práci nebrání. Jde navíc o hyperčisté prostory s vynikajícími filtracemi.
A ty další projekty?
Jedna platforma by mohla být zajímavá u jiných typů možných pandemií. Zkoumáme jev s názvem pyroptóza, což je jeden z typů přirozené buněčné smrti, a cílíme na rezistenci vůči antibiotikům a ve druhé větvi na onkologické indikace. U třetí platformy jsme loni uvedli na trh biologickou náplast na chronické rány plus další produkty na osteoartrózu a další přípravky v neurochirurgii a na popáleniny.
Kolik je využívaných léčiv, která jste uvedli na trh? Co se z výzkumu povedlo přetavit v byznys?
Máme jich docela hodně na trhu – třeba celá skupina tkáňových transplantátů, které jsme v průběhu let inovovali, produkty na chronické rány, chondrocyty a další. Ale je nutné říct, že laboratoře existují deset jedenáct let a průměrný proces schvalování léčiva v Evropě trvá kolem patnácti let. Takže to, že máme produkty na trhu, je malý zázrak. Podařilo se nám v některých případech urychlit celý proces.
Michal Zahradníček (52)
Absolvent brněnské VUT, Technické univerzity v německém Darmstadtu, získal MBA na Manchester Metropolitan University. Pracoval jako ekonom v logistické firmě či jako finanční ředitel v nadnárodní společnosti Arjo Wiggins Appleton. Byl mimo jiné poradcem ministra financí na Slovensku. V roce 1995 založil společnost LEVI Systems a o tři roky později WEBCOM, v roce 2004 Axperience. Firmy následně prodal. Dnes je spolumajitelem několika firem v oborech IT, biomedicíny a energetiky fungujících v mnoha zemích světa. Je spolumajitelem (spolu s bývalým společníkem Ivo Kristenem a Pentou) skupiny PrimeCell. Žije v Praze a v Bostonu.
